čtvrtek 19. listopadu 2015

Člověk jako estetická idea

Základním rysem mojí doby je fakt, že se každý cítí být sám sebou. Veškeré dění je pojímáno jako smlouva mezi člověkem a věčnou pravdou. Jenže pokud je parafou: „Buď sám sebou a dokážeš vše“, pak jak zajistit, aby se člověk pravdě upsal opravdu jako on jediný? Je-li „buď sám sebou a dokážeš vše“ křestním jménem, pak příjmením by bylo: „všichni jsme lidé se stejným právem k životu.“ Má doba mě tedy staví do situace, ve které je estetické vydáváno za etické a následně náboženské. Jsou to jen kecy, které vyčerpávají všechny okolo, jen ne sebe samy!
„Bůh stvořil člověka,“ nebo „člověk je pánem tvorstva,“ nebo „člověk je ten nejsložitější a nejdokonaleji rozvinutý organismus.“ Už vidím prvního pitomce, jak mi říká: „Člověka nestvořil Bůh. Člověk není pánem tvorstva, jen všude škodí a vše ničí. A jak to, že je nejdokonaleji rozvinutý organismus? Člověk chce být šťastný, a i pes chce být šťastný, je-li mírou štěstí, pak pes i člověk jej dosahuje, akorát každý jinak.“ Ponechme pravdivost/lživost tohoto hospodského tlachání teď stranou, a vezměme si, co je důležité: až patologicky antropologické vnímání světa. Já, Vašek, jsem člověk, a ty, Tonda, jsi taky člověk. To je pravda a nikdo s tím nic neudělá! A tak se dostávám k první lživé ideji – idea člověka.
Řekl jsem, že dnešní doba vydává estetické za etické a následně náboženské. Hned doložím! Představ si, že jsi nikdy neviděl svou tvář v zrcadle, nebo v čemkoliv, co by tvou podobu mohlo odrážet. Co bys do té doby byl? Zjistil bys, že umíš vydávat nějaké zvuky, že máš nějaké množství energie, a hlavně, že máš dvě končetiny, díky kterým se pohybuje, další končetiny, kterými můžeš dělat téměř cokoliv, že máš hruď, pas, pohlaví, prostě bys ze sebe znal to, co můžeš poznat, aniž by ses viděl jakkoliv zprostředkovaně. Tvoje identita by tedy spočívala jedině na tvé paměti, neboť když bys zapomněl, že máš ruce, tak bys prostě byl bez rukou. A stalo se, že jednou člověk uviděl svůj odraz; stejně jako se učil, že tyhle dvě končetiny může on ovládat, a takhle vypadají, tak se teď učil, že on je ten odraz, který někde viděl. Respektive, že ten obraz je ovládaný tím, co si myslí, a pociťuje, že právě dělá. Takže to, kým jsi, není nic jiného, než naučené vnímání světa: „Aha, já můžu pohnout tímhle, aha to je ruka, aha a já při tom vypadám takhle, ale kdo jsi ty? Jsi mi podobný!“ A tak se stalo, že se člověk, který se učil nezapomínat sám sebe, potkal tvora, který na tom byl stejně. „My, až na malé rozdíly vypadáme podobně! Víš, kdo jsi? Ne? Já si pamatuju, že můžu zvedat ruce, a můj odraz vypadá takhle. Přesně! Taky to tak máš?! No vida, tak to budeme stejní! Vidíš, ty odrazy? Jak jsou si podobné? Budeme si říkat, hmmm, hmmm, hmmm, hmmm, hmmm, třeba člověk!“ Doložil jsem, že pojem člověk, není nic jiného, než pouhý estetický počin.
Faktem je, že člověk se nedokáže zbavit svého vlastního vnímání světa, pořád vnímá jako individualita, ať si k tomu nalhává, co chce. A byl to právě touha přežít, vymezit se, vyhnout se nebezpečí, bolesti a smrti, co zapříčinilo, že člověk se identifikoval jako člověk. Nic víc. Aby si zapamatoval, jak navodit slast a vyhnout se utrpení, identifkovalo se společenství tvorů navzájem si podobných, jako člověk. Co splňovalo požadavky života esteticky vnímaného, se stalo morální, tedy etické. Východiskem těchto zapamatovaných zkušenosti, co ano a co ne, bylo shrnuto v estetické pravdě: v člověku.
Veškerá spiritualita pak přilnula k tomuto označení, neboť jej potřebovala přijmout za pravdu, zapomenout na ten fakt se zapomínáním a vzpomínáním, neboť kde je pak jistota? Bezpečí? Filozofická tradice naší kultury nikdy nepochybuje o člověku z toho hlediska, že je to člověk. Ať už bylo postavení člověka v rámci existence jakékoliv, ať už ho stvořil bůh, nebo člověk si stvořil boha, ať už člověk poznával ideje či jen stíny, či ideje byly stíny a stíny jen ideje, pak vždy byl člověk brán jako něco, co prostě je. Pokud biologové rozdělují tvory do kategorií, pak vždy je to na základě jejich podobnosti. Představme si každého tvora jako souhrn různých bodů, a podle toho, v kolika bodech se dva tvorové shodují, se určí, zda se jedná o psa, koně či člověka. Opět shoda, opět podobnost, opět estetika. Úroveň psychické činnosti, její stav, prostředí, které tvora obklopuje a jeho podmínky, to vše určuje jeho podobu. Jde o přežití. Estetika je tedy vyvrcholením touhy žít. V čem tedy funguje zvrácenost naší doby? Přeci v tom, že jsme estetiku přestali chápat jako vrchol, a přijali jsme jí jako počátek a pravdu. Nikoho už nezajímá, že člověk je výsledkem touhy organismu žít v kontextu svého zrození; vytvořila se fixní idea o člověka, který má právo žít v jakémkoliv prostředí, které to alespoň trochu umožňuje a pokud to člověk může, pak své právo prosazuje tak, že prostředí mění. Naše planeta je omezená, a lidská inteligence ji brzy získala celou, co se prostoru týče. Přírodní podmínky se všude zas tak nemění, a člověka žijícího pod vodou či létajícího ve vzduchu jsme ještě neviděli. Celá tahle estetická shoda – člověk – si přetvořila svět, aby se nemusela měnit. Tvor mně podobný z druhé strany světa je taky člověk, protože jsme si podobní. ALE! Chybička se vloudila! Tam, kde se změna podmínek už nevyjádřila fyziologicky, tam se lišila kulturou. Kultura není nic jiného, než metaforické uspořádání estetických pojmů, jejichž genealogie je stejná, jako u pojmu člověk. A tady se dostává estetické vnímání světa do úzkých. Samozřejmě, že filozofové a vědci, tedy kněží Člověčenství, snaží roubovat ideu člověka na všechny sobě podobné, ale ta se jim místo toho drolí pod rukama. Ono o to prostě nejde. Každý si projev svého života pamatuje (Pamatuješ, jak jsem ti vysvětlil, že to, co jsi, bez idejí, je jen to, co si o sobě pamatuješ? Ruce, nohy, a tak.) jinak. Paradox zní takto: „Jsi člověk! My všichni jsme lidé. K tomu, že jsme lidé, jsme došli tak, že jsme si dokázali zapamatovat, že vypadáme podobně a pamatujeme si sebe podobě. Ty si sám sebe pamatuješ špatně! Zapomeň sám sebe, buď sám sebou! Buď člověkem!“ On se na tebe podívá, vezme kulomet, postřílí ti několik Francouzů, a řekne ti: „Já jsem se naučil, že jsem člověk, můj život je toho důkazem, moje kultura je toho důkazem, to, co ty hlásáš jako lidské, je mé lidskosti cizí, já se tomu nepodobám – jsi můj nepřítel." Přirozeně, co mě ohrožuje, chce mě zničit, je mým nepřítelem. Člověk se tak dostal do neřešitelného paradoxu. Protože tvor „A“ žijící v „prostoru pro tvora A“ zjistil, že k přežití se identifikuje jako „člověk“, začal tvoru „B“ žijícímu v „prostoru pro tvora B“, který se identifikoval jako „člověk“ vnucovat svou představu o sobě, logicky z toho vyplývá neshoda. Ona estetická shoda "člověk" se prý zrodila na jednom místě. Což by vysvětlovalo vše. Pohybem a následným rozdělením se člověk začal vyvíjet odlišně, na základě rozlišných podmínek se měnila i jeho estetická forma. Podob, ať jich je nekonečné množství, se prostorem planety Země dokázalo vytvořit jen několik, a to sobe relativně podobných. Proto se dá říci, že ona domněnka o idei člověka je legitimní. Mně, Vaškovi, člověku, který se nevnímá jako všeobjímající estetická idea, je upřímně úplně u prdele, co se děje v Sýrii, co se děje v Egypte, kde kdo trpí hladem, kdo koho zastřelil, a kdo komu hrozí válkou. Je mi to u prdele do té doby, pokud nebude v ohrožení můj vlastní život. Ovšem, protože nevnímám člověka jako ideu, ale jako konkrétní estetický pojem, který vznikl zároveň s pojmem kultura, za účelem pamatovat si život. To, jestli je člověk důležitý k mému životu, rozhoduje to nejvlastnější, co mám. A tak se dostávám k samému závěru této úvahy. Já, Vašek, člověk, jsem jen zapamatovaná minulost spojena s momentálním vnímáním světa schopná chopit se těchto dvou časů na teoretické úrovni a metaforicky si představovat minulost, a tvrdit, že je to budoucnost. A protože je má paměť mou identitou, mou ctností, mou estetikou i etikou, je mi naprosto putna, kolik Francouzů kdo a kde postřílel, pokud si to nebudu muset pamatovat. Nebudu tím muset žít.