Základním rysem mojí doby je
fakt, že se každý cítí být sám sebou. Veškeré dění je pojímáno jako smlouva
mezi člověkem a věčnou pravdou. Jenže pokud je parafou: „Buď sám sebou a
dokážeš vše“, pak jak zajistit, aby se člověk pravdě upsal opravdu jako on
jediný? Je-li „buď sám sebou a dokážeš vše“ křestním jménem, pak příjmením by
bylo: „všichni jsme lidé se stejným
právem k životu.“ Má doba mě tedy staví do situace, ve které je estetické
vydáváno za etické a následně náboženské. Jsou to jen kecy, které vyčerpávají
všechny okolo, jen ne sebe samy!
„Bůh
stvořil člověka,“ nebo „člověk je pánem tvorstva,“ nebo „člověk je ten
nejsložitější a nejdokonaleji rozvinutý organismus.“ Už vidím prvního pitomce,
jak mi říká: „Člověka nestvořil Bůh. Člověk není pánem tvorstva, jen všude
škodí a vše ničí. A jak to, že je nejdokonaleji rozvinutý organismus? Člověk
chce být šťastný, a i pes chce být šťastný, je-li mírou štěstí, pak pes i
člověk jej dosahuje, akorát každý jinak.“ Ponechme pravdivost/lživost tohoto
hospodského tlachání teď stranou, a vezměme si, co je důležité: až patologicky
antropologické vnímání světa. Já, Vašek, jsem člověk, a ty, Tonda, jsi taky
člověk. To je pravda a nikdo s tím nic neudělá! A tak se dostávám k první
lživé ideji – idea člověka.
Řekl
jsem, že dnešní doba vydává estetické za etické a následně náboženské. Hned
doložím! Představ si, že jsi nikdy neviděl svou tvář v zrcadle, nebo v čemkoliv,
co by tvou podobu mohlo odrážet. Co bys do té doby byl? Zjistil bys, že umíš
vydávat nějaké zvuky, že máš nějaké množství energie, a hlavně, že máš dvě
končetiny, díky kterým se pohybuje, další končetiny, kterými můžeš dělat téměř
cokoliv, že máš hruď, pas, pohlaví, prostě bys ze sebe znal to, co můžeš
poznat, aniž by ses viděl jakkoliv zprostředkovaně. Tvoje identita by tedy
spočívala jedině na tvé paměti, neboť když bys zapomněl, že máš ruce, tak bys
prostě byl bez rukou. A stalo se, že jednou člověk uviděl svůj odraz; stejně
jako se učil, že tyhle dvě končetiny může on ovládat, a takhle vypadají, tak se
teď učil, že on je ten odraz, který někde viděl. Respektive, že ten obraz je
ovládaný tím, co si myslí, a pociťuje, že právě dělá. Takže to, kým jsi, není
nic jiného, než naučené vnímání světa: „Aha, já můžu pohnout tímhle, aha to je
ruka, aha a já při tom vypadám takhle, ale kdo jsi ty? Jsi mi podobný!“ A tak
se stalo, že se člověk, který se učil nezapomínat sám sebe, potkal tvora, který
na tom byl stejně. „My, až na malé rozdíly vypadáme podobně! Víš, kdo jsi? Ne?
Já si pamatuju, že můžu zvedat ruce, a můj odraz vypadá takhle. Přesně! Taky to
tak máš?! No vida, tak to budeme stejní! Vidíš, ty odrazy? Jak jsou si podobné?
Budeme si říkat, hmmm, hmmm, hmmm, hmmm, hmmm, třeba člověk!“ Doložil jsem, že
pojem člověk, není nic jiného, než pouhý estetický počin.
Faktem
je, že člověk se nedokáže zbavit svého vlastního vnímání světa, pořád vnímá
jako individualita, ať si k tomu nalhává, co chce. A byl to právě touha
přežít, vymezit se, vyhnout se nebezpečí, bolesti a smrti, co zapříčinilo, že
člověk se identifikoval jako člověk. Nic víc. Aby si zapamatoval, jak navodit
slast a vyhnout se utrpení, identifkovalo se společenství tvorů navzájem si
podobných, jako člověk. Co splňovalo požadavky života esteticky vnímaného, se
stalo morální, tedy etické. Východiskem těchto zapamatovaných zkušenosti, co
ano a co ne, bylo shrnuto v estetické pravdě: v člověku.
Veškerá
spiritualita pak přilnula k tomuto označení, neboť jej potřebovala
přijmout za pravdu, zapomenout na ten fakt se zapomínáním a vzpomínáním,
neboť kde je pak jistota? Bezpečí? Filozofická tradice naší kultury nikdy
nepochybuje o člověku z toho hlediska, že je to člověk. Ať už bylo
postavení člověka v rámci existence jakékoliv, ať už ho stvořil bůh, nebo
člověk si stvořil boha, ať už člověk poznával ideje či jen stíny, či ideje byly
stíny a stíny jen ideje, pak vždy byl člověk brán jako něco, co prostě je.
Pokud biologové rozdělují tvory do kategorií, pak vždy je to na základě jejich
podobnosti. Představme si každého tvora jako souhrn různých bodů, a podle toho,
v kolika bodech se dva tvorové shodují, se určí, zda se jedná o psa, koně
či člověka. Opět shoda, opět podobnost, opět estetika. Úroveň psychické
činnosti, její stav, prostředí, které tvora obklopuje a jeho podmínky, to vše určuje
jeho podobu. Jde o přežití. Estetika je tedy vyvrcholením touhy žít. V čem
tedy funguje zvrácenost naší doby? Přeci v tom, že jsme estetiku přestali
chápat jako vrchol, a přijali jsme jí jako počátek a pravdu. Nikoho už
nezajímá, že člověk je výsledkem touhy organismu žít v kontextu svého zrození;
vytvořila se fixní idea o člověka, který má právo žít v jakémkoliv prostředí,
které to alespoň trochu umožňuje a pokud to člověk může, pak své právo
prosazuje tak, že prostředí mění. Naše planeta je omezená, a lidská inteligence
ji brzy získala celou, co se prostoru týče. Přírodní podmínky se všude zas tak
nemění, a člověka žijícího pod vodou či létajícího ve vzduchu jsme ještě
neviděli. Celá tahle estetická shoda – člověk – si přetvořila svět, aby se
nemusela měnit. Tvor mně podobný z druhé strany světa je taky člověk,
protože jsme si podobní. ALE! Chybička se vloudila! Tam, kde se změna
podmínek už nevyjádřila fyziologicky, tam se lišila kulturou. Kultura není nic
jiného, než metaforické uspořádání estetických pojmů, jejichž genealogie je
stejná, jako u pojmu člověk. A tady se dostává estetické vnímání světa do
úzkých. Samozřejmě, že filozofové a vědci, tedy kněží Člověčenství, snaží
roubovat ideu člověka na všechny sobě podobné, ale ta se jim místo toho drolí
pod rukama. Ono o to prostě nejde. Každý si projev svého života pamatuje (Pamatuješ,
jak jsem ti vysvětlil, že to, co jsi, bez idejí, je jen to, co si o sobě
pamatuješ? Ruce, nohy, a tak.) jinak. Paradox zní takto: „Jsi člověk! My
všichni jsme lidé. K tomu, že jsme lidé, jsme došli tak, že jsme si
dokázali zapamatovat, že vypadáme podobně a pamatujeme si sebe podobě. Ty si
sám sebe pamatuješ špatně! Zapomeň sám sebe, buď sám sebou! Buď člověkem!“ On
se na tebe podívá, vezme kulomet, postřílí ti několik Francouzů, a řekne ti: „Já
jsem se naučil, že jsem člověk, můj život je toho důkazem, moje kultura je toho
důkazem, to, co ty hlásáš jako lidské, je mé lidskosti cizí, já se tomu
nepodobám – jsi můj nepřítel." Přirozeně, co mě ohrožuje, chce mě zničit, je mým
nepřítelem. Člověk se tak dostal do
neřešitelného paradoxu. Protože tvor „A“ žijící v „prostoru pro tvora A“
zjistil, že k přežití se identifikuje jako „člověk“, začal tvoru „B“
žijícímu v „prostoru pro tvora B“, který se identifikoval jako „člověk“ vnucovat svou představu o sobě, logicky z toho vyplývá neshoda. Ona estetická shoda "člověk" se prý zrodila na jednom místě. Což by vysvětlovalo vše. Pohybem a následným rozdělením se člověk začal vyvíjet odlišně, na základě rozlišných podmínek se měnila i jeho estetická forma. Podob, ať jich je nekonečné množství, se prostorem planety Země dokázalo vytvořit jen několik, a to sobe relativně podobných. Proto se dá říci, že ona domněnka o idei člověka je legitimní. Mně, Vaškovi, člověku, který se
nevnímá jako všeobjímající estetická idea, je upřímně úplně u prdele, co se
děje v Sýrii, co se děje v Egypte, kde kdo trpí hladem, kdo koho
zastřelil, a kdo komu hrozí válkou. Je mi to u prdele do té doby, pokud nebude
v ohrožení můj vlastní život. Ovšem, protože nevnímám člověka jako ideu,
ale jako konkrétní estetický pojem, který vznikl zároveň s pojmem kultura,
za účelem pamatovat si život. To, jestli je člověk důležitý k mému životu, rozhoduje to
nejvlastnější, co mám. A tak se dostávám k samému závěru této úvahy. Já,
Vašek, člověk, jsem jen zapamatovaná minulost spojena s momentálním vnímáním
světa schopná chopit se těchto dvou časů na teoretické úrovni a metaforicky si
představovat minulost, a tvrdit, že je to budoucnost. A protože je má paměť mou
identitou, mou ctností, mou estetikou i etikou, je mi naprosto putna, kolik
Francouzů kdo a kde postřílel, pokud si to nebudu muset pamatovat. Nebudu tím
muset žít.